Řekl si mrzutě :

"Prší." A zadíval se z okna autobusu.
Listopadová tma, déšť, proudy studeného deště. Blíží se zima.
Brzy se objeví sníh.
V tuhle dobu není ve Stockholmu jediný lákavý kout. Zvlášť ne na téhle ulici. Samé holé stromy a stářím poznamenané činžáky. Na co ji tu vůbec stavěli. Nemá žádný smysl. Vůbec nikam nevede.
Široká, pustá ulice bez jediné osvětlené výkladní skříně a s liduprázdnými chodníky. Je tu jako tristní pomník velikášského urbanisty, který něco začal a nedokončil. Nic než vysoké, holé stromy a pouliční svítilny, jejichž ostré bílé světlo se odráží v kalužích a na střechách aut omývaných deštěm.
Než nastoupil, chodil v dešti tak dlouho, že měl promočené vlasy i nohavice, zateklo mu za límec, nohy měl mokré po kolena a mezi lopatkami ho studilo.